ADORACE = setkání s Kristem

Možnost tiché adorace se nabízí každý čtvrtek od 15.00 hod - 18.00 hod
v červenovodském farním kostele.
Kostel je otevřený pro všechny, kteří touží po setkání s Pánem Ježíšem.

Farní evangelizační buňky (FEB) v naší farnosti zvou mezi své členy další zájemce, kteří chtějí společně sdílet svou víru. Setkání probíhají pravidelně každý týden v rodinách. Jedna buňka se schází v úterý večer, druhá ve středu večer. Setkání mají pevný program, ve kterém je místo pro modlitbu chvály a díků, přímluvnou modlitbu, četbu a rozjímání textů Písma, vzdělávání i sdílení víry a zkušeností. Pokud by jste chtěli naši buňku navštěvovat, obraťte se nejdříve na vedoucí, které vám rády sdělí vše ohledně fungování tohoto společenství.

Kontakt na vedoucí

Duchovní správci

RADEK MALÁČ

Jmenuji se Radek Maláč. Narodil jsem se ve Zlíně 1. 7. 1973, ale celýživot jsem bydlel ve Vizovicích. Mám dva mladší bratry, Jiří je ženatý a má dvě děti – Michalku a Natálku, Jaroslav má dceru Rozálku. Oba rodiče jsou už v důchodě.

Původním „povoláním“ jsem byl ateista, nyní jsem římskokatolický kněz. Mezitím jsem vystudoval VUT Brno fakultu strojní, obor konstrukce obráběcích strojů. Ve strojařině jsem pracoval pět let – rok jako konstruktér obuvnických strojů v ZPS – SM Zlín a čtyři roky jako logistik v ZPS – ZV Vsetín. Pak jsem nastoupil do Teologického konviktu v Litoměřicích a poté do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci, kde jsem zároveň studoval teologickou fakultu. V roce 2006 jsem byl vysvěcen na jáhna o rok později na kněze. První rok jsem kaplanoval v Luhačovicích, druhý rok v Šumperku, třetí rok v Zábřeze. No a nyní jsem administrátor v Červené Vodě. Mohu říci, že na všech dosavadních kněžských místech jsem byl velmi rád, měl jsem rád lidi a myslím, že oni měli rádi mne.

Přemýšlel jsem, co bych o sobě ještě napsal, a pak jsem si vzpomněl, že se mnou dělali párkrát rozhovory do různých farních časopisů. Prolistoval jsem je a zjistil, že je tam spousta zajímavých informací o mě, tak si dovolím pár těch odpovědí zveřejnit (s laskavým dovolením paní Špatné a paní Lexmanové J )

Otče, jaké máte vlastnosti, zájmy, co Vás nejvíce charakterizuje.

Vystudoval jsem strojařinu a k mým velkým zálibám patří skauting.  Rád čtu – hlavně duchovní literaturu, na kterou však mám málo času, dříve jsem hrával šachy, ale na ty už není čas. Chodím rád do přírody, rád si zazpívám (ale na kytaru nehraji J), co se týká mé povahy jsem spíše nesmělejší, hlavně než se rozkoukám;  v mém temperamentu se kromě flegmatika odráží všechny polohy osobnosti.

Skaut je mezi šumperskými dětmi a  mládeží velmi oblíbenou činností. Čím oslovil skauting  právě Vás?

Svou cestu ke skautu považuji za Boží vedení. Nejsem tak úplně typický skaut, začal jsem do něj chodit, až mi bylo 17 let. Do skautu mě nalákal kamarád. Ten však brzy i s jiným mým kámošem odešel, a já zůstal tak trochu sám… Taky jsem chtěl odejít, ale bylo mi to hloupé vzhledem k zástupkyni vůdce střediska, která do mě vkládala, nevím proč, určité naděje. V den skautského slibu mě přepadla velká depka. Celý den bylo zamračeno, ale v okamžiku slibu se na jediném místě udělal otvor v mracích a slunce ozářilo právě to místo, na kterém jsme byli. Já jsem přitom vnímal jakoby hlas, který mi říkal: „Jsi tam, kde Tě chci mít“ . Skaut mi skutečně velice pomohl v rozvoji osobnosti. Pevné přátelství, pomoc druhým lidem, překonání se v okamžiku, když to člověku nejde nebo se mu nechce, v tom všem je ukryta odměna – výsledkem není  nějaký zisk, ale to, jakými Vás to udělá lidmi.

Mohl byste vůbec slovy vyjádřit, co pro Vás osobně znamená přeměna ateisty ve věřícího?

Když se člověk stane věřícím, je to úplně jiná kvalita života. Vše je úplně a naprosto odlišné v případě, že Bůh je, a v případě, že není.  Ateista se obává smrti, konec života mu způsobuje ohromnou nejistotu, strach, a proto se snaží ze života co nejvíc urvat, co nejvíc si užít, dokud ještě žije a dokud se nepropadne do prázdnoty nebytí. Dar víry je obrovský – člověk najednou jinak hodnotí úplně všechno – lidi kolem sebe, samotný život, smysl umírání, přijetí bolesti či kříže.

Církev není jen nějaký spolek, jako například spolek zahrádkářů. Víra jde k podstatě bytí, víra je o životě, víra je život sám. Věřící dostává ohromný dar – vztah se samotným Bohem – láskou. Ten pak přináší uzdravení člověka, jeho srdce. Ale musíme Bohu dovolit, aby nás proměnil. Vzdát se své vůle ve prospěch Boha a nechat se vést jím a ne svými představami, to je to nejtěžší v životě křesťana. Ale vede to k hlubokému pokoji a opravdové radosti – její podstatou je vědomí, že konám Boží vůli. Jestli člověk neposlechne Boží hlas, usadí se mu v srdci velký nepokoj a nemůže být tolik šťastný.

Každý člověk je veden Bohem po jeho specifické cestě, proto se musí ptát a zkoumat svou cestu, jestli je to ta pravá. Pokud Bohu svou vůli odevzdám, uvolním mu tím ruce a může mě začít přetvářet, jak on sám to chce. Můj život, mé já se postupně začne stávat nádherným uměleckým dílem v rukou toho nejlepšího Umělce.

Máte nějaké oblíbené místo v Písmu, které je Vaší oporou v každodenním životě?

Z mých oblíbených míst v Písmu je to určitě Izaiáš 41,10 : „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, vždyť já jsem Tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí Ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“

A určitě i výzva ke každodenní radosti ve Filipanům 4,4-7: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i Vaši mysl v Kristu Ježíši.“

No a nakonec nelze nezmínit nádhernou pasáž Mt 6,24-34. Proč si děláte starosti o svůj život, co budete jíst, co budete pít… Vždyť váš Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.

Jak jste prožil dobu, která předcházela Vašemu rozhodnutí vstoupit do semináře?

Rád na ni vzpomínám. Měl jsem spoustu výborných přátel: ve skautu, ve farnosti, v zaměstnání, pěveckém sboru atd. Proto odchod do semináře pro mě nebyl vůbec jednoduchý, moc se mi nechtělo. Člověk musel přetrhat všechny vazby, spálit za sebou mosty (dát výpověď v práci, opustit přátele…) a vykročit do neznáma.

Co Vás nejvíce ovlivnilo ve vašem rozhodnutí pro duchovní stav?

Setkání s Ježíšem Kristem při mé první pouti do Medžugorje.

Narazil jste během své duchovní formace na nějaké vážné překážky?

Myslím, že žádné vážné překážky nebyly. Nejtěžší otázkou, kterou jsem řešil, jestli jsem udělal dobře, že jsem na cestu ke kněžství vstoupil, jestli mě tam opravdu Pán Bůh volá. Tak jsem se rozhodl přípravný rok – Teologický konvikt – hodně věnovat modlitbě, abych poznal Boží vůli. S tou modlitbou jsem to tak trochu přeháněl, když se člověk běžně modlí dvě až tři hodiny večer, chodí spát okolo jedné i později a vstává o půl šesté, není to nejideálnější.

První měsíc v konviktu byl pro mě nejtěžší. Pořád jsem ještě nebyl úplně rozhodnutý, nechával jsem si zadní vrátka. Po tom měsíci se ve mně konečně něco zlomilo a já jsem tak upřímně, jak to tenkrát šlo, řekl: Ježíši, mě je to jedno, já chci hlavně to, co chceš ty, ne to, co bych si přál já. A od té doby do mě vstoupil takový úžasný pokoj, který jsem do té doby nezažil. Pak ve mně stále více rostla jistota, že jsem tam, kde mě chce Pán mít.

Jaký byl váš život v semináři – nějakou veselou příhodu „z natáčení“ byste neměl?

Na seminář vzpomínám v nejlepším. Výborní představení, skvělá parta kamarádů, hodně legrace, po duchovní stránce vyložený komfort: denně mše svatá, rozjímání, zpovědníci v semináři, pět kaplí přímo v budově… no úplné duchovní obžerství.

Veselou příhodu z natáčení? Jak jsem již řekl, příležitostí k zasmání bylo spousty. Bohoslovci, to jsou takoví výlupci. Občas si provádějí takové drobné naschvály (co se škádlívá, rádo se mívá), např: tvarůžky ve skříni, nečekaně někomu zmiznou všechny boty a neví kam, jeden přijde na pokoj a zjistí, že nemá dveře (několik dní je hledal), někdo přijde v zimě na pokoj, má tam velikou zimu, chce zavřít okno a zjistí, že není co zavřít, páč okno tam prostě není, jiný přijde na pokoj, rožne a zírá do naprosto prázdného vybíleného pokoje – postel pryč, skříně pryč, prostě nic, jen pod lustrem papír s nápisem: Hledej! Jednou tak spolužákovi pár kluků odnášelo věci z pokoje a potkali ho po cestě. Zachovali chladnou hlavu a zavolali ho: Stando, můžeš nám pomoc? Jo, jasně! No a když se vrátil na pokoj, chytil se za hlavu, protože mu konečně došlo, že to křeslo, co nesl, bylo jeho. Ale zas tak často se to neděje, abyste si nemysleli, že je to tam nějak drsné 😀 .